A přesto říci životu ano
Mým dnešním (a svým způsobem vlastně celoživotním) tématem je samota. Samota nového rána prodchnutého šerem odcházející noci, prvními nesmělými červánky i nespočtem rýsujících se příležitostí, které v člověku vzbuzují životodárnou naději a náboj, ale zároveň se v nich skrývá i jakási úzkost pramenící z přirozeného zániku a konečnosti věcí. Samota, jak mystická to zkušenost. Každý ji známe a každý se s ní vypořádáváme po svém. Někdo si ji za žádnou cenu nepřipustí k tělu, jiný se s ní s většími či menšími úspěchy poznává a spřáteluje, jednoho těší a chlácholí, druhému způsobuje mrazení a hrůzu.
Samota, i když trochu jiná, ale o to temnější a tragičtější, byla každodenním chlebem i rakouskému lékaři a psychologovi židovského původu Viktoru Emilu Franklovi, když v letech 1942-45 zakoušel drastické zacházení nacistických důstojníků hned v několika evropských vyhlazovacích táborech.
Kdykoli je mi smutno, položím si otázku, kde a jak v sobě může člověk přirozeně vybudit vůli k bytí nehledě na situaci, v níž se nachází, a okamžitě si vzpomenu na příklad doktora Frankla. Jeho zkušenost je něčím, co si v dnešní době neumíme ani vzdáleně představit, a přesto se o to musíme pokoušet. Co dává smysl životu člověka, jehož dny jsou podle všech realistických měřítek už dopředu sečteny? Anebo, zajdu-li ještě dál, co dává smysl životu obecně?
Svůj nanejvýš inspirativní pohled na věc nabízí Viktor Frankl v jedné z nejlidštějších knih (jaký to paradox vzhledem k okolnostem, jež přispěly k jejímu vzniku), které kdy spatřily světlo světa. A přesto říci životu ano. Toť název knihy a toť i memento, kterým bychom se měli z úcty k našemu osobnímu i kolektivnímu lidství s láskou a vděčností řídit. Podle doktora Frankla totiž nezáleží ani tak na situaci, ve které se nacházíme, jako spíš na tom, zda tuto situaci dokážeme opatřit a zvelebit vyšším smyslem. Právě touha po smyslu je jedním ze základních předpokladů a pilířů lidského života a též ústřední myšlenkou tzv. logoterapie, psychologického směru, pod jehož vznik se doktor Frankl přímo podepsal.
Smyslem života je tedy dát životu smysl.
Umíme to? Umíme to i v situacích, kdy veškerý dosavadní smysl ztrácíme? A je pak toto důvod k definitivní rezignaci? Anebo nelehká, ale nadějeplná pobídka ještě jednou, možná naposledy, otevřít oči a srdce?