Mýtus normálnosti
Při myšlence, jak co nejvěrněji uvést a představit pětisetstránkovou knihu, na jejichž řádcích (a kolikrát i mezi nimi) je v nejrůznějších vrstvách a rovinách obsažena tragická a zároveň nadějeplná pravda o nás lidech, se dostávám tak trochu do úzkých. A možná je to skutečně úkol nad moje síly. Ostatně jde v ní o univerzální, nám všem společné téma, vůči kterému se však jeden vedle druhého úmyslně či neúmyslně uzavíráme a zatvrzujeme. Proč? Protože projevit zranitelnost vstříc nezkreslené skutečnosti našeho bytí se neodmyslitelně a nevyhnutelně pojí s nutností připustit k sobě bolest. Velkou bolest. Hlubokou a dávnou. Vlastně odvěkou. Jenže, přiznejme si, jinak to v konečném účtování ani nejde.
Jsme vskutku zvláštní, my lidé. Naší přirozeností je tvořit a vyhledávat lásku, pospolitost a porozumění, a přitom v tolika našich projevech, skutcích či myšlenkách docilujeme pravého opaku. Ubližujeme svým blízkým, straníme se kontaktu, když je nám to nepříjemné, chceme druhého vyslyšet, ale jen pokud s námi to, co říká, souzní a rezonuje. Je nám proti srsti projevovat laskavost tváří v tvář nelaskavosti, protože to považujeme za slabost. Zdráháme se nabídnout pomocnou ruku, aniž nám z toho něco kápne. Odmítáme ustoupit druhému a umožnit tak znovuobnovení toku vzájemné energie, protože by tím utrpělo naše ego.
A tak ve slepém přesvědčení (nebo spíš poblouznění?), že pro sebe děláme to nejlepší a v dané chvíli to jediné možné a správné, sami sobě (a všem okolo) nevratně škodíme.
***
Jako malý jsem vyrůstal v přesvědčení, že mám za rodiče bohy. Bohy s ojedinělými nedostatky, jenomže co si budeme – má-li nějakou chybičku bůh, je to vůbec chybička? Jak kacířská to myšlenka, raději ji co nejrychleji zapudit a už na ni víckrát nepomyslet. Bohy si totiž nikdo se zdravým rozumem nechce rozhněvat. I tito mí osobní bohové však svého času byli jen naivními, bezmocnými dětmi bezmezně vzhlížejícími k těm svým bohům, a tito zas k bohům předešlým. Při této představě si raději nechci (a vlastně ani nemůžu) domýšlet, koliko „posvátné bezbožnosti“ bylo na každém z nás přímo i nepřímo, častokrát v nejlepší možné víře, napácháno. A teď jsme tu my, děti svých bohů a bohové svých dětí, poničeni a obtěžkáni do takové míry, že si to v kontextu vlastní sebezáchovy nedovolíme připustit a raději ono nedobrovolně zděděné dílo zkázy masochisticky rozvíjíme a kultivujeme.
Kdy to přestane? Kdo do toho vrazí vidle? Co by se muselo stát, abych tomu učinil přítrž třeba já? Nebo třeba ty?
Nemálo užitečných návodů nám ve své knize Mýtus normálnosti představuje kanadský lékař maďarského původu, adiktolog a přední světový odborník na trauma, Gábor Maté. Coby potomek židovských rodičů, kterýžto přišel na svět uprostřed ukrutných vřav Druhé světové války, sbíral doktor Maté zkušenosti s bytostnými traumaty takříkajíc od plenek. Nejen na svém životním příběhu pak názorně ilustruje, jak na člověka zapůsobí a co na/v něm napáchají situace, kterým v okamžiku jejich působení není z nejrůznějších důvodů schopen čelit. (A abychom si rozuměli – trauma není jen to, když člověku za domem vybuchne zkázonosná bomba, nebo když rodinní příslušníci malého dítěte skončí svůj život v plynové komoře vyhlazovacího tábora. Neméně devastující trauma je i to, když takovéto nic netušící dítě jeho zkroušená a zoufalá matka odloží prvnímu cizinci na ulici s nadějí, že je odveze do prozatímního bezpečí, neznámo kam, nebo když totéž dítě vyrůstá v nevlídném společenském prostředí s absurdním cejchem etnického stigmatu.)
Svým způsobem lze tvrdit, že trauma rovná se život jako takový. Chtě nechtě, ve válce světové i naší vnitřní, osobní a intimní, nám dříve či později připraví situace, které nás zasáhnou a nevratně poznamenají. Připraví nám rány, po kterých vždy zůstane nějaká jizva. Připraví nám setkání se smrtí v samém rozpuku života. A veškerým následkům, ať více či méně devastujícím, nás sobecky ponechá plně napospas.
Je tedy možné v takovém uspořádání věcí vůbec vyžít… a přežít?
Gábor Maté, a není zdaleka sám, soudí, že ano. Protože ačkoli je život z podstaty věci nevýslovně traumatizující, může být i právě tak osvobozující a povznášející. V ideálním případě pak může (a měl by) být naším nejultimátnějším zážitkem, aktem tělesné i duševní transcendence, která veškeré naše nevyhnutelné utrpení prodchne tím nejzazším smyslem a promění je v čistou blaženost. K tomuto však vede trnitá cesta údolím našich nejtemnějších stínů.
Odvážíme se jím projít?
***
Poznámka: Knihu Mýtus normálnosti plánuje vydat nakladatelství
Peoplecomm Tomáše Hajzlera na jaře roku 2023. V současnosti je k dispozici pouze anglický originál pod názvem
The Myth of Normal, a to jak na českých, tak zahraničních e-shopech.
Peoplecomm - dobrý život v dnešním světě