Syndrom jednorožce
Kdysi jsem o sobě z legrace prohlásil, že ve světě tažných koňů jsem já jednorožec – podivín, který sice na první dobrou zaujme svým mramorovým rohem a tím, že dokáže vykadit duhové hovínko, ale jakmile dojde na lámaní chleba, v drtivé konkurenci nemilosrdných ořů zvadne a pohoří.
Svůj jednorožčí syndrom jsem zpočátku vnímal jako karikaturu, něco, čím jsem se na oko honosil, ale ve skutečnosti se za to styděl. Cítil jsem se odlišně snad ve všech ohledech, pronásledovalo mě přesvědčení, že nikam nezapadám, že za všemi zaostávám, že si svou existenci musím v samém základu obhájit, vydobýt si na ni právo. Po čase mě tato má vnitřní neurovnanost přivedla až k bytostné jistotě, že je se mnou skutečně něco v nepořádku a že ze sebe musím toho tažného koně bezpodmínečně vykutat.
A tak nastala moje doba temna. Napočítal jsem na sobě miliony vad, chyb a neduhů a celé dny, měsíce a roky promarnil snahami vytvořit ze sebe něco, co nejsem. Motivoval mě strach, pocity studu, provinilosti a nedostatečnosti, a i když se mi tu a tam podařilo svoji přirozenou jednorožcovitost obratně zazáplatovat a alespoň na okamžik se tak zahalit do iluze, že i já už jsem konečně onen vysněný kůň, přišlo jen zklamání, další smršť vnitřních výčitek a následně hněv, deziluze a prázdno.
Postavit se za svou jednorožčí náturu s hrdostí, zdravým sebevědomím, vzpřímeně a ve stavu vnitřní svobody se i ve svých třiatřiceti letech stále učím. Někdy to není lehké, obzvláště je-li člověk konfrontován se svými nejintimnějšími stíny. Přesto se ve chvílích prozření a projasněné mysli opakovaně utvrzuji v tom, že jedině tento způsob života, kdy se sebou člověk přestává bojovat, otevírá si srdce a začíná se ve svém vlastním tempu osmělovat a uvolňovat do sebe sama, je jediná forma naší lidské existence, která má smysl.
Dnešní doba nás nabádá k tomu, abychom na sobě neustále makali, abychom se měnili, zlepšovali a opravovali, zkrátka abychom na sobě nenechali nit suchou. Je to všudypřítomný hlas, který jako by naznačoval, že takoví, jací jsme, nejsme správně, že Velký designér života udělal v našem případě chybu a my ji musíme za každou cenu napravit.
Myslím, že do podobné pasti se čas od času chytí každý. A možná to ani jinak být nemůže. Ono totiž zjistit, že i mě postihlo něco tak tajemného a hrůzu nahánějícího jako jednorožčí syndrom, otřese i s těmi nejotrlejšími. A nenechme se zmýlit – my všichni v sobě toho bájného tvora máme. Tvora, který se touží vymanit z opratí, které jsme mu ve strachu nasadili, a rozlétnout se tam, kam ho to nejvíce táhne.
Prosím, dovolme mu to...